A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Indie - Cestopisy

Indie 1. část, Dillí-Agra

Bylo to pro nás velké dobrodružství. proč ??? Asi jako jediní jsme se rozhodli v Indii přesunovat zapůjčeným autem, které jsme si sami řídili. Bylo to krásných 9 dní, které se nám po měsíci doma stále vrací, vzpomínáme na ně, zdá se nám o prožitých situacích a určitě se do Indie zase někdy vrátíme.

Do Dilí přilétáme na čas, 17. října po 2 hod. ranní, na nové letiště. Je to znát. Procházíme dlouhými prosklenými a širokými chodbami, na podlaze je ještě nevyšlapaný koberec s příjemným vzorem v pastelových barvách. Po projití uvítacích peripetií měníme 100 USD za 4000,-RP a pak nastává okamžik pravdy. Bude nás čekat auto u letiště nebo budeme zjišťovat a telefonovat ? Bé je správně. U východu sice stojí Indové se dvěma cedulkami AVIS, ale ne s našimi jmény. Rozvineme stan na středovém pásu mezi auty a domlouváme se co a jak. Nejdříve se snažím domluvit s „hochy od Avisu., zda něco neví o autu na naše jméno. Kupodivu to s mou angličtinou jde, což mi zvedá hned na začátku sebevědomí. Dokonce mi dává k telefonu i nějakého bose. Je sice pravda, že jsme na objednávku psali čas s rezervou, na 4 hod., ale do rezervace se psalo i číslo letu, takže teoreticky by tu auto mohlo být, že ano. Chlápek se mě snaží do telefonu přesvědčit, ať si přijedeme do nějakého hotelu. To striktně odmítám. Pokouším se dovolat i do Avisu v ČR, kde jsme auto rezervovali. Ovšem nikdo z nás nečekal, že Pražáci budou v neděli večer pracovat. Ale snaha byla. Čekáme do 5 hod. a pak zase voláme na číslo, které jsme si předtím od Inda opsali. Už to vypadá nadějně, prý už jede auto na letiště. Hurá. To ovšem ještě netuším, že se poprvé setkám s tím, že jsou Indové slepí, tedy spíše barvoslepí. Do telefonu lámanou skoro angličtinou upozorňuji, že stojím před východem u č. 15 (slovo sloup ne a ne přeložit), takže aspoň zdůrazňuji, že mám yellow shirt. V hlavě se mi honí, že mě asi stejně nepozná, i když široko daleko nikdo v ničem žlutém není. A mám pravdu. Po chvíli mi někdo volá, že kde jsem. Koukám kolem sebe, ale nikoho, kdo telefonuje nevidím. Katka už taky chodí kolem sloupu a hledá a hledá a hledáme, až, no sláva. Malej Ind ve světlém hábitu se snaží vyslovit jméno Moskal.

Hned nás vede k autu. Je to sedan Suzuki Maruti v mé barvě – námořní modř. Krása. Říkám si, snad vydrží a nesešrotujeme ho. Jelikož po pár hodinách komunikuji „plynně anglicky“ Hrnu se do předu, abychom si ujasnili co a jak – hahaha – hrnu se za volant. Ind se diví a ptá se, kdo bude řídit. Mi to docvaklo, se tu jezdí přece vlevo a spolujezdec sedí vlevo. Takže jdu dozadu a Jirka usedá vedle Inda.
Kancelář Avisu je téměř u letiště, v hale hotelu Radison. Když přijíždíme, ochranka kontroluje podvozek, motor, kufr, až pak odsunou zábranu a můžeme na nádvoří.
Papíry už vyřizujeme docela rychle. To díky tomu, že sympatický Ind za stolem chápe, když mu řeknu litl litl litl ingliš. Jen se diví, že když si chce jít ofotit doklady a platební kartu, nechci kartu spustit z očí a trvám na tom, že ke kopírce jdu taky. Při předání vozu sepisujeme každou oděrku na karosérií. To proto, abychom nám jich nenaúčtovali více, něž jich způsobíme. Zjišťujeme, že pravé zadní kolo je na prd, skoro prázdné a rezerva má totálně sjetý vzorek. Trvali jsme na tom, aby kola nafoukali, ale už nyní autu nevěřím.
Po 6 hod, ranní vyrážíme do ulic Dillí. Mám sice satelitní mapy z Gogolu,a le ne od hotelu Radison. Snažím se rychle zorientovat v mapě. Rozhodli jsme se hned vypadnout z Dillí na Agru, než budou zácpy. Přeci jen bloudíme a míříme omylem na centrum. Velím otočit a Vláďa to bere na křižovatce do protisměru. Za chvíli vidíme, jak nás stíhá Polišmen na mopedu. Vláďa vystupuje a češtinou mu říká, že nerozumí. Polda tvrdí, že jsme jeli na červenou. Vláďa trvá na své češtině a noandstend Vidíme, že to poldu nebaví a i bez bakšiše to vzdává. Pomalu se orientovávám, kde jsme, přesto si uděláme ještě kolečko kolem terminálu a pak správně odbočujeme na „obchvat“ Dillí, směr Vasant Kunj, abychom se dostali na NH2. Míjíme první zajímavost, nějaký ten oplocený areál templů, pořizujeme první fotky, kupujeme první vodu a Katka si dává další cigaretku. Míjíme ruiny pevnosti a blížíme se ke křižovatce s Mathura road. Kluci se seznamují se zdejší dopravou. Už nyní vidíme, že cesty jsou různé. Kousek prvotřídní asfalt, kousek jen asfalt, hned na to prach, kamení. Všichni si jezdí jak a kde chtějí, chodí si kam se jím zachce. Opravdu je třeba troubit, jinak nás ignorují. Už po pár kilometrech je jasné, že zrcátka jsou na autech navíc. Někdo je má, někdo je má sklopené a někteří je nemají raději vůbec, jelikož v mumraji překáží a trčí do cesty jiným vozidlům.
Pozorný řidič, jak jsou naše polovičky, vidí, že řidič v Indii si musí hledět toho, co je před ním, max. po pravý a leví blatník. Co je za ním a vedle něj není podstatné. Cestou po HN2 vidíme první nehody a sledujeme život podél cesty. NH2 je docela super kvalitní cesta. Co kousek jsou vesničky, které ani všechny nemám v mapě, protože by se tam nevešly. Lidé žijí, obchodují, pracují v těch zplodinách, přechází přes 4proudovku, jako by se nechumelilo, do toho krávy, psi a první auta v protisměru. V tom prachu mají u cesty své krámky se zeleninou, jídlem, dílničky, kde opravují co je třeba.

Naše první zastávka má být ve Fethepuri Sikri. V Mathuře odbočujeme z NH2 na okrsku. Zjišťuji, že moje mapa je naprosto super. Ne vždy jsou nápisy v angličtině. Z Thajska vím, že čísla cest, města nebo vzdálenosti mohu najít na patnících podél cest, když křižují v mapě cestu koleje, je to tak i ve skutečnosti. Trošku mám problém přehodit vexl co se týká vzdálenosti. Konečně jsme v Bhartatpuru, kde jsme špatně odbočili. Poprvé se ptáme na cestu. Odpověď zní jistě a rada byla správná. Jedeme opět po nádherné dálnici a zajíždíme přes hradby, vysokou bránou do FS. Hned nás odchyluje místí naháněč a třepe cedulkou na krku, že je oficiální průvodce. Máme zajet na placené parkoviště a objednat si motoriku a on že nás provede. To se nám nelíbí. Parkujeme u krajnice, ale on nás zase nahání a vyhrožuje, že tady parkovat nemůžeme. Odjíždíme pryč, na okraj městečka, kde si bereme co potřebujeme z kufru. Zásada je, neotevírat kufr před místníma a opustit auto. Ten naháněč ale někoho posílá za námi. Taky projíždí „alegorický“ traktor s kvantem ampliónů a vyhrávají po svojimu. Kraválu, že se navzájem neslyšíme. Vracíme se zpět do vesničky a auto parkujeme u pumpy. Pěšky pak jsem do historické části, kde nám zase vnutí motorku. Tak to vzdáváme a nasedáme za předem dohodnutou cenu. Po pár stovek metrů ale rikšák zastavuje u brány se závorou a že je tu konec, dál se nejede. To nás pěkně namíchlo, ale co nám zbývá. Nějak si musíme zvykat a být ve střehu. Do kopečka jdeme pomalou procházkou, ale už se před námi rýsuje krásný červený komplex Džámí masdžíd s příkrými schody a nádhernou vysokou bránou Buland darváza vysokou 54m. Tady už nás otravují naháněči, nahoře na u brány se musíme zout. Boty nám uloží na místo které si určí a já se pomalu loučím se svými super botkami, které se mnou projely kus světa. Po projití bránou se před námi otevře velké nádvoří. Dlaždice na slunci pálí, takže procházíme podloubími kolonády. Míjíme bránu Badšáhi darváza, prohlížíme si Hrobku šejka Salíma Čistého nebo modlitební síně Hudžra. Pořád nás chce někdo doprovázet, ale já mám svého papírového průvodce. Jirka sice angl. Neumí, ale přesto se nechá provádět. Jsem zvědavá, kolk mu pak zaplatí. Ale jak ho znám, on se z toho nějak vyvlíkne. Prohlídka je to náramně pěkná, ovšem jsme tak znechuceni naháněním a horkem, že prohlídku dalších paláců vzdáváme. Ind průvodce, který tvrdil, že provází zdarma, samozřejmě chce svou odměnu. U Jirky neuspěje, ten ho posílá za mnou, že no ingliš. Já mezitím odmítám platit i za hlídání bot a mizím po schodech hbitě dolů. Indové jsou trošku v šoku a nestíhají nás nahánět. Zpět k autu už jdeme pěšky. Procházka zajímavá: vidíme velbloudy zapřažené do povozu, zajímavě narovnané cihly, chudobu některých lidí a první mršinu psa, která leží u obrubníku a nikomu tady nevadí. Začínám si zvykat. Jsem realista, nic mě nepohoršuje. Jsem připravená brát vše, co mě potká a co uvidím, jako tvrdou realitu života Indů. Možná si konečně začnu více vážit toho, co máme u nás.

další cestopisy
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
pepik piras 16.01.2011 10:26
 

renmo,všude je krásně ale jak přijedeš domů zjistíš že se fakt nemáme tak špatně :-D pepik

  • Anonym (7)
  • Anonym (7)
Zpět na všechny diskuze