A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Indie - Cestopisy

Indie a Nepál

Sever Indie a Nepál s CK China Tours v březnu 2011.

Zájezd do Indie a Nepálu s cestovní kanceláří China Tours.

Účastníci zájezdu: Oto (nejstarší účastník 79 let), Lila, František, Ilja, Eva, Martin, Magda, Dagmar, Zdena, Broněk, Pavla, Staňka, Ilona a vedoucí (čača) Zdeněk.

Ve dnech 4. - 20.3.2011 jsme se Staňkou a dalšími účastníky zájezdu vyrazili za poznáním Severní Indie a Nepálu. Odlétali jsme z Prahy v 11.20 hodin. Ve Vídni, kam jsme dorazili ve 12.15 hod. jsme přesedli na letadlo do Dillí, které odlétalo ve 12.50 hodin. Let byl bezproblémový a do Dillí jsme přiletěli v 00.55 tamního času. V Indii je posun oproti našemu času o 4,5 hodiny dopředu. Na letišti nás čekal vedoucí Zdeněk. Celkem nás bylo 13 účastníků zájezdu a vedoucí. Po příletu jsem zažila hned dva šoky po sobě. První z nich byl z velice pěkného prostředí letiště v Dillí. Je to nové letiště, velmi prostorné, na zemi všude koberce, no prostě super. Když jsme vyšli z letištní haly, téměř nebylo vidět pro smog, což byl druhý šok. Trochu nás to dusilo a někteří jsme se rozkašlali, ale brzy jsme si na jiný vzduch zvykli. Ubytování v Dillí jsme měli zajištěné přímo na kruhovém velkém náměstí Connaught Place, v centru New Delhi - Nového Dillí. Všechna ubytování, které jsme na naší cestě využili, byli na evropské úrovni, všude čisté povlečení, sprcha s teplou vodou a toaletní papír k dispozici. V ceně zájezdu jsme měli snídaně formou švédského stolu.

Sobota 5. března 2011 Po snídani jsme vyrazili na prohlídku Dillí. Pro přesuny jsme využívali autobus, který nás pohodlně zavezl ke všem památkám. Nejdříve jsme si prohlédli komplex Kutub minar. Mezi polorozpadlými stavbami nejstarší muslimské památky vyniká věž z červeného pískovce minaret Kutub minar, jedna z nejslavnějších dillínských památek. Zdi stavby, vysoké 72,5 metru, jsou zdobeny bohatými ornamentálními vzory a kaligrafickými citacemi z koránu. Dole má průměr 15 metrů. Práce na věži začaly v roce 1199 a její stavba měla hlásat nástup muslimské nadvlády v Dillí, jež pak trvala až do roku 1857. Stavba sloužila také jako minaret, z jehož ochozu předzpěvoval muezzin modlitby. Vedle věže se nacházejí rozvaliny první z mešit v Indii Kuvvat´I-slám - moc Islámu, kterou vystavěl Kutbuddín Aibak z materiálu získaného z trosek 27 hinduistických a džinistických chrámů. Po schodišti se vstupuje na impozantní nádvoří s arkádami a pilíři, které jsou přizpůsobené přísným islámským zákonům, zakazujícím uctívání ikon - všechny tváře postav vyrytých do sloupů byly odstraněny. Z modlitebny se dochovaly mimořádně krásné ornamentální oblouky. U východní brány je pohřbený sultán Iltutmiš v nádherně vyzdobené hrobce. V naprostém kontrastu s převážně islámským prostředím, stojí v rohu mešity železný sloup - 7,2 metrů vysoký, ze čtvrtého století. Text v sanskrtu vyrytý do jeho povrchu přisuzuje tento sloup králi Čandraguptovi II., který vládl na přelomu 4 a 5. století. Sloup je výjimečný tím, že nerezaví. Je vyroben z téměř čistého železa - 98 % a je tedy z metalurgického hlediska naprosto záhadou. Do Dillí byl dovezen neznámo odkud. Prý tomu, komu se podaří obejmout sloup s rukama spojenýma za zády, se splní přání. Vzhledem k tomu, že přístup k tomuto sloupu zamezuje zábradlí, nemohli jsme se pokusit tento sloup obejmout. Také jsme hodili očko na nikdy nedostavěný minaret, který měl být mnohem mohutnější než KutuB minar. Malé veverky - čipmánkové, se kterými jsme se setkali v areálu komplexu, nás provázeli i na další cestě Indií. Další krásnou stavbou, kterou jsme si byli prohlédnout, byl Baháí Temple - Chrám víry baháí, který byl postaven v 80. letech z bílého mramoru ve tvaru lotosového květu, jenž symbolizuje čistotu. Pak jsme se již vydali k Humájúnově hrobce. Cestou jsme zahlédli i Modrý dóm, kolem něhož jsme autobusem projeli. Humájúnova hrobka je první z mughalských mauzoleí v Dillí. Postavila ji manželka druhého mughalského císaře Humájúna Hadži Bégam, matka Akbara, který se zde během budování stavby usadil. Na tomto místě byli později pohřbeni další významní Mughalové. Dodnes je tato elegantní stavba jednou z nejkrásnějších historických památek v Dillí. Hrobka z červeného pískovce s obklady z černého a bílého mramoru stojí na mohutné základě uprostřed čarbághu - pěstěných zahrad s typickým geometrickým členěním do čtverců. Osmiboká stavba je zakončená kupolí sahající do výše 38 metrů. Pod kenotafem (náhrobní deskou) uvnitř budovy jsou hroby Humájúna a Hadži Bégam. Na závěr dne jsme se prošli kolem Brány Indie - Gate of India, 42 metrů vysokého triumfálního oblouku, vévodícímu hlavní třídě Nového Dillí. Je věnován 90 000 vojákům indické armády, kteří padli během 1. světové války. Kolem Brány Indie bylo velmi rušno. Je to jedno z míst, kde se schází navečer Indové. Celý den bylo krásné počasí, přes 30 stupňů C. Balená voda je ke koupení u velkého množství stánků. Litr vody stojí cca 10 - 15 rupií. Zdeněk nás zavedl na večeři do baťůžkářské čtvrti, kde byla spousta krámků s různým zbožím. Před večeří jsme se chvíli prošli a koukli na vystavené zboží. Pak jsme již šli na společnou večeři. Indická kuchyně je velmi pálivá, protože hlavním kořením, které se používá snad do všech jídel, jsou chilli papričky. Pivo se prodává v lahvích o objemu 650 ml.

Neděle 6. března 2011 Po snídani jsme sbalili kufry a vydali se na další cestu. Ještě však Dillí neopouštíme. Červenobílá stavba mešity Džámi masdžid - Páteční mešity, se nám zdála mohutná již zdálky. Před vstupem do mešity jsme zuli boty, ponožky jsme si mohli ponechat. My ženy jsme dostaly slušivé hábity, do kterých jsme zahalily svá těla. Vypadaly jsme jak pestrobarevní strašáci. Ocitli jsme se na otevřeném obrovském nádvoří, které pojme na 25 000 věřících. Je to největší mešita v Indii a navrhl ji Šáhdžahán, který byl mimo jiné i vynikající architekt. Po nádvoří se potulují kromě návštěvníků i holubi, kterým zde sypali zrní. Tři mramorové kupole korunují hlavní modlitebnu na západní straně (směrem k Mekce). Uprostřed západní stěny se nachází mihráb, výklenek vyhrazený pro předříkávače modliteb. Před modlitebnou si věřící omyjí nohy, ruce a tváře v bazénku uprostřed nádvoří. V každém rohu čtvercového nádvoří stojí štíhlý minaret zakončený mramorovou kupolí. Samozřejmě, že jsme vystoupali a pokochali se výhledem na celé Dillí. Naskytl se nám i pěkný pohled na celou Červenou pevnost. V severovýchodním rohu se nachází bílá svatyně, v níž jsou uloženy Mohamedovy relikvie zasypané vonnými lístky růží (dvě části koránu psané na jelenici příbuznými Proroka, ryšavý Mohamedův vous, jeho sandál a zázračná šlépěj v mramorové desce). Bylo nám řečeno, že na světě jsou dochovány pouze tři vousy Mohameda, z nichž jeden je právě uložen zde. Rádžghát je místo, kde byla zpopelněna těla tří nejuctívanějších osobností moderní Indie - Mahátmy Gándhího, Indíry Gándhí a jejího syna Rádžíva. Dnes toto místo leží od řeky a připomíná rozlehlý park. Gándhího samándhi - nízký černý náhrobek je ohniskem pozornosti téměř nepřetržitého zástupu návštěvníků. Na prostém černém kameni je nápis Hé Rám! - Ó Bože! Těmito slovy požehnal Mahátma svému vrahovi. Indíru Gándhíovou připomíná obelisk z šedočerveného kamene. Birlovy chrámy jsou otevřeny všem bez ohledu na kastu, pohlaví a národnost. Na rozdíl od mnoha hinduistických svatostánků je tedy mohou navštívit i turisté. Ženy však musí mít zakrytou hlavu. Samozřejmostí bylo sundání obuvi. Nepřípustné jsou také krátké kalhoty a sukně. Fotografování v interiéru je zakázáno. Nejstarší a nejznámější Birlovou stavbou je rozlehlý chrámový komplex Lakšmí Narájan v hlavním městě Dillí. Dokončen byl v polovině minulého století. Jeho impozantní věže mají růžovou barvu a modlitebnu zdobí bezpočet pitoreskních soch bohů, bohyň a všech jejich reinkarnací. Přilehlá zahrada slouží k meditacím. Před odjezdem z Dillí jsme ještě projeli poblíž prezidentského paláce Ráštrpati Bhavan. A pak už jsme se vydali na cestu dlouhou cca 260 km do Džajpuru, neboli Růžového města, kam jsme dorazili až za tmy. Cestou jsme viděli svatbu. Je to velký obřad, nezřídka bývá na svatbě více než tisíc hostů.

Pondělí 7. března 2011 Autobus nás zavezl k Rádžpútské pevnosti Ambér. Do samotné pevnosti jsme chtěli dorazit na slonech. Příšerně dlouhá fronta nás odradila od dlouhého čekání a raději jsme do pevnosti vyšli po svých. Tato pevnost bývala hlavním městem říše Rádžpútů Kučvahasů od roku 1037 do 1728. Ámbérské nádherné paláce jsou tak rozsáhlé, že je možné v jeho chodbách lehce zabloudit. V prostorách Šíš Mahalu - Zrcadlového sálu bývaly soukromé komnaty mahárádži a jeho královny. Zrcátka a barevná sklíčka vytváření jemnou mozaiku, který plně pokrývá vnitřní i vnější zdi a stropy těchto komnat a zdálky vypadají stěny, jako by byly vykládané drahokamy. Předtím, než jsme dorazili do Městského paláce, zastavili jsme se v prodejně sárí, kde nám jednak nabídli indický čaj masala a ukázali nám sárí různých barev a také materiálů. Rovněž nám názorně předvedli, jak si ženy sárí oblékají. Městský palác leží v srdci starého města Džajpur. V Mubárak Mahal - Paláci požehnání je dnes muzeum oděvů - šaty bývalých mahárádžů z Džajpuru. Sál soukromého slyšení - Dívání chás je otevřený prostor, pokrytý střechou, kterou podpírá mramorové sloupoví. Obsahuje dvě stříbrné nádoby, neboli gangadžalie, které jsou zaneseny v Guinnessově knize rekordů jako největší stříbrné umělecké předměty na světě, každá vyšší než 1,5 metru o obsahu 8182 litrů. Když se v roce 1901 Madhosinh II. vypravoval do Anglie při příležitosti korunovace krále Edvarda VII., nevěřil západní vodě, nechal si tito nádoby naplnit vodou z Gangy a vzal si je s sebou. Sedmipatrová stavba s ozdobnými okny a balkonky - Čandra Mahal je sídlo královské rodiny. Nejlepší pohled na něj je z Pavího nádvoří. Astronomická observatoř - Džantar mantar je jedna z pěti, kterou nechal zkonstruovat mahárádža Džaj Singh, který byl rovněž vzdělaný v astrologii a stavitelství. Nejpůsobivější ze všech Džajsinhových konstrukcí jsou sluneční hodiny samrát jantra. Střední část neboli gnomon se tyčí do výšky 27 metrů a vrhá stín na oblý kamenný povrch, na němž se odečítají hodiny. Původnější přístroj je džaiprakaš jantra, který se skládá ze dvou polokoulí v zemi, každé složené ze šesti oblých mramorových dílců ve středu s obručí, podle jejíhož stínu se určuje datum, čas a znamení zvěrokruhu. To je důležité pro výpočet nejvhodnějších dní pro sňatek. V Indii je astrologie velmi rozšířená a jak datum sňatku se vypočítává dle astrologického horoskopu, rovněž příznivý horoskop musí mít oba novomanželé. Indíra Gándhí neudělala bez předchozí konzultace s atrologem žádné závažné rozhodnutí. Jak Indky jsou pro nás exotické, tak pro ně jsou zase exotičtí Evropané a Evropanky, se kterými se rády fotí. Již z observatoře jsme zahlédli Palác větrů - Havá Mahal, který byl dokončen v roce 1799 pro ženy od dvora, které tak mohly sledovat pouliční ruch a samy zůstaly ve skrytu za průčelím pětiposchoďového paláce, zdobeného více než 593 vytesanými okenními mřížkami a balkonky. Jedná se o krásný příklad rádžpútské architektury. Tento palác jsme zvládli zhlédnout těsně před zavírací hodinou a doslova a do písmene nás vyháněli ven, aby mohli zavřít. Ale bylo to moc pěkné podívání. Na závěr jsme ještě vyrazili k minaretu, abychom si prohlédli město Džajpur z výšky. Cestou jsme míjeli místní „travestity“. Byli jsme poučeni, že v této - velmi lidnaté zemi, je spousta různých abnormalit. Některé jsme viděli na vlastní oči, různě zdeformované končetiny, elefantismus, či lidé bez některých údů. Většinou se s tím musí člověk vyrovnat, protože jejich rodina je někdy protu tuto „abnormalitu“ vyloučila a lékařská péče je tak drahá, že si nemohou dovolit lékařský zákrok. Vždyť Zajímavým případem se kterým jsme se mohli v tisku seznámit v roce 2006, kdy se v Indii narodila čtyřruká a čtyřnohá holčička, kterou oslavovali jako bohyni. Když však rodina chtěla tuto „anomálii“ napravit, vesnice je zavrhla. Je fakt, že Indie je velmi chudá země. Ostatně o tom by mohli povídat „baťůžkáři“, kteří tuto krásnou zemi procestovali za „velmi levný peníz“. Je fakt, že tato země je opravdu levná, když si můžeme srovnat litr balené vody - cca 15 rupií - cca 12 Kč. I jídlo je tam nesrovnatelně levnější, než v naší zemi nebo u západních sousedů. To samé, když srovnáme i ceny např. suvenýrů a dalšího zboží. Když přijedete do této země, nesmíte srovnávat ceny s českými. Jsou mnohem nižší a je pravdou, že i když to nemáte v povaze - to smlouvání, tak nakonec stejně začnete smlouvat. Vyzkoušela jsem si to a Indové to smlouvání prostě považují za „bonton“ nakupování. Prodejce sdělí cenu, vy stanovíte cenu velmi nízkou a pak vzájemně přistupujete ke stanovým nabídkám, až se shodnete. Je také pravdou - a tohle jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, že mnohdy (ovšem je pravdou, že ne úplně ve všech případech), bylo velmi dobré odcházet s tím, že o tu „věc“ vlastně nemáte zájem. Ve většině případů prodejce přistoupil na nabídku mé ceny. Ovšem, pokud máte o tu věc opravdový zájem, pak by jste neměli úplně odejít, ale jen jako odcházet a když už prodejce nemíní cenu snížit, tak na ni přistoupit, protože prodejce už cenu dál nesníží. Není dobré se pak vracet zpět a smlouvat znovu, protože prodejce vycítí, že o „věc“ je zájem a cenu zvýší. Takže pokud se nekoupí, je dobré odejít a podívat se u vedlejších prodejců. Také je velmi dobré nakupovat, pokud je vedle sebe více prodejců stejného zboží - to se pak předhánějí ve svých nabídkách, ale zase „pod cenu“ nepůjdou nikdy. V kamenných obchodech však bývá daná pevná cena, ale lze se dohodnout na odečtení „DPH“. Zvířata v Indii potkáváme na každém kroku. Slony v dopravě, někdy jsme pak potkali i velbloudy, pak také všude se potulují krávy a kozy a také opice, které jsme potkávali, kde se jen namane, také běhají po zemi a snaží se turistům ukrást nějakou věc, třeba brýle, nebo mobil. Krávy, kozy i opice se snaží uživit z toho, co se dá, tedy i z odpadků, které, bohužel jsou v této zemí všude, kam se jen turista podívá.

Úterý 8. března 2011 Opustili jsme růžové město Džajpur a vyrazili jsme za dalším poznáním. Projíždíme mezi vesnicemi až do Abhaneri, kde se nachází studna Chand Baori, která byla vybudována v 9. století. Ve své době představovala elegantní řešení problémů spojených s dlouhotrvajících suchem. Umožňovala pohodlný přístup více osob i přes kolísavou výšku hladiny vody. Studna má celkem 13 podlaží, celkem 3500 schodů a je hluboká 30 metrů. Ve vesnici Abhaneri koluje pověst, že studnu postavili za jedinou noc duchové. Je pravdou, že tohle je vskutku ten pravý venkov. To je poznat i z vesnic, které lemují odbočovací cestu, která sem vede a také z toho, co jsme viděli, když jsme vystoupili z autobusu. To není žádná ukázková vesnice, myslím, že tady moc turistů nevidí. Po prohlídce studny jsme si ještě prohlédli místní chrám, před jehož vstupem jsme si rovněž, jako ostatně všude, museli zout boty. Poté nás již autobus vezl směrem k národnímu parku Keoladeo. Cestou jsme projížděli oblastí, která byla vhodná pro výrobu cihel, protože jsme míjeli spoustu míst, kde se cihly vyráběli a pálili. Mnohdy tato místa byla obklopena domky těch, kteří zde pracovali. Na výrobě cihel se podíleli často i děti. Vždyť negramotnost v Indii je dost velká, takže nejnižší kasty nevěnují vzdělání velkou pozornost. Spíše je běžné, že děti se snaží dosáhnout nějakého výdělku a přilepšit tím pár rupiemi do „rodinného rozpočtu“. Po ubytování jsme vyrazili do národního parku Keoladeo. Měli jsme na výběr, buď cestovat po tomto národním parku cyklorikšou nebo na kolech. Vzhledem k tomu, že jsme měli fotoaparáty v pohotovosti, většina z nás si vybrala cyklorikšu. Tato ptačí rezervace byla dříve královskou loveckou oborou. Dnes se Národní park rozkládá na 29 čtverečních kilometrech bažin a jezer a stal se jednou z nejdůležitějších ptačích stanic na světě. Jsou zde bílí ibisové, šedaví pelikáni, ale také dravci - supi, sokoli a orli. My jsme viděli nejen spoustu ibisů, šedavých pelikánů, volavek, ale také orla, kukačku, ledňáčka ale i šakala. Občas se mihla před našimi fotoaparáty opice, také velká želva se líně šinula vodní hladinou a hned vedle cesty bylo velké vosí hnízdo. Národní park jsme opouštěli až před setměním, tedy před zavírací hodinou.

Středa 9. března 2011 Vyrážíme na další cestu. Vzhledem k tomu, že jsme národní park zvládli ještě v podvečer a tím vyzískali nějaký čas, zastavili jsme se v chrámu, do kterého cestovky ani nejezdí, ale stojí rozhodně za zhlédnutí – Dig. Hlavní atrakcí tohoto malinkého městečka je mimo obří pevnosti také rozsáhlý Suraj Mahlův palác, postavený v 18. století. Skládá se z několika samostatně stojících pavilonů. Za prohlídku stojí i jejich interiér, kde je dosud původní nábytek. Pěkně udržované jsou i okolní zahrady s desítkami fontán. U chrámu je vodní nádrž, u které ženy praly prádlo a ženy i muži se zde myli. Kousek od nich se prasata živila odpadky a banány. Fatéphur Síkrí - město vítězství, se rozkládá na vrcholu skalnatého hřebenu, 37 km jihozápadně od Ágry. Autobus jsme zanechali na parkovišti a dále jsme museli kyvadlovou dopravou. Dnes opuštěné město zůstalo dokonale zachováno a je to mistrovské dílo z pískovce. Císař Akbar byl prvním mughalským panovníkem, který se oženil s hinduistku - rádžpútskou princeznou. Královský palác zůstal z velké části neporušený. V jihozápadním rohu palácového komplexu stojí Páteční mešita - Džámi Masdžid, obrácená na západ což je dáno orientací mihrábu - modlitebního výklenku, který musí směřovat k Mekkce. V mešitě je hrobka Salíma Čištího a mešita sama je pozoruhodná tím, že je dosud živoucí súfískou svatyní. Hlavní přístup vede impozantní Velkou bránou zvanou Buland Darvázá - Vysoká brána. Brána byla postavena někdy v roce 1576 a sahá do výše 54 m. Na oblouku z prostého pískovce je vytesán citát z koránu: „Pravil Ježíš, syn Mariin (mír s ním): Svět je most - přejdi ho, ale nestav si dům. Ten, kdo doufá hodinu, doufá celou věčnost; svět je pouhá hodina - naplň ji modlitbou, neboť ostatní je nejisté“. Před vstupem do mešity musí návštěvníci odložit obuv. Brána vede na rozlehlé nádvoří obklopené krytými arkádami. Nachází se zde několik hrobek, ale mimořádně krásná hrobka Salíma Čištího, jejíž kamenné mřížoví patří k nejkrásnějším na světě. Šejch Salím Čiští sehrál při založení Fathépur Síkrí klíčovou úlohu. Podle jeho předpovědi se zde narodil císaři vytoužený syn. Když jedna z Akbarových manželek, rádžpútská princezna Džódhbaí otěhotněla, poslali ji sem, aby zde porodila syna Salíma, jenž se později stal císařem Džahángírem. I dnes do mešity přicházejí ženy vymodlit si potomka a uvazují na mramorové mřížoví barevné nitě. Při vstupu do hlavního sálu si návštěvníci musí zakrýt hlavu na znamení úcty. I my jsme dostali takový slušivý plastový čepeček. Samotná hrobka uvnitř není nijak udivující, zvenku působí mnohem impozantněji. Při cestě na autobus jsme se stačili občerstvit na terase malé restaurace, odkud bylo na palácový komplex vidět. Pak jsme procházeli kolem místních krámků a vstřebávali do sebe místní kolorit. Potkali jsme také ženu, která na hlavě nesla velký bochník místního sýru.

Čtvrtek 10. března 2011 Tádžmahal, který básník Thákur nazval „slzou na tváři věčnosti“ je bezpochyby vrcholným dílem mughalské architektury a zcela určitě nejnádhernější stavbou světa. Císař Šáhdžahán vybudoval Tádžmahal jako příbytek pro tělo své nejoblíbenější manželky Adržumand Bánú Bégam, známou více pod jménem Mumtázmahal - Vyvolená paláce, která zemřela krátce po porodu 14. dítěte v roce 1631. V neskonalém zármutku nad její smrtí přikázal šáh vybudovat dosud nevídaný památník na její věčnou slávu. Tak nádhernou stavbu z bílého mramoru, vykládanou polodrahokamy, mohl vymyslet právě Šáhdžahán, který navrhoval paláce a pevnosti již od svých 16 let. Legenda hovoří o pohnutém osudu samotného Šáhdžahána. Když se na trůn dostal jeho zbožný a asketický syn Aurangzéb, nechal Šáhdžahána uvěznit v protější pevnosti, kde v lednu 1666 zemřel. Jeho tělo bylo přeneseno na druhý břeh řeky, aby spočinulo po boku milované manželky v jedinečné hrobce. Do opevněného komplexu Tádžmahalu se vstupuje přes nádvoří z červeného pískovce, branou, kterou se nám již ukazuje pohled ba samotný Tádžmahal, který má čtvercový půdorys a stojí na čtyřhranné mramorové základně se čtyřmi minarety v každém rohu. Stavba je zaklenutá ohromnou centrální kupolí, sahající do výše 55 metrů. Před vstupem do hrobky jsme si nazuli návleky, které jsme spolu v půllitrovkou vody dostali při vstupu. Teprve z bezprostřední blízkosti jsme ocenili mimořádně detailní reliéfní výzdobu s květinovými motivy a intarziemi z drahých kamenů. Skutečné rakve leží hluboko v prosté kryptě a jedinou jejich ozdobou jsou růžové květy, jimiž jsou zasypány. Při vstupu do Tádžmahalu jsme museli projít velmi přísnou osobní kontrolou. Viděla jsem, jak byla žena přede mnou vrácena zpět, protože měla s sebou cigarety. Základy pevnosti, z níž je Tádžmahal dobře vidět, položil sultán Akbar. Pevnost je postavená z masivního červeného pískovce. Zdvojené zdi pevnosti se zvedají do výšky 20 m, po obvodu měří 2,5 km a jsou obehnány vodním příkopem. Uvnitř hradeb se nachází téměř 500 staveb tvořících tak město ve městě. Pevnost měla původně čtyři brány. K nejkrásnějším částem pevnosti patří Jasmínová věž, jejíž výzdoba je tvořena bílým mramorem a je vykládána polodrahokamy. Právě zde prožil osm posledních let svého života Šáhdžahán a odtud se mohl dívat na hrobku své milované ženy. Nečekaným zjevem uprostřed nádvoří veřejných slyšení, je gotická křesťanská hrobka nad hrobem Johna Russela Colvina, viceguvernéra Severovýchodních provincií, který zde zahynul při vzpouře v roce 1857. Naproti pevnosti nad nádražím ční Páteční mešita - Džámi mas-džid, kterou vybudoval Šáhdžahán v roce 1648 a věnoval ji své nejmilejší dceři Džahanaře Bégam. Překrásná hrobka Mirzy Ghijátha Begy, známého také jako Itimáduddaula (Itmad-ud-daulah), významného člena Akbarova dvora a pozdějšího vezíra císaře Džahángíra, stojí v zahradách u řeky Jamuny necelé tři kilometry od města. Křehká dvoupodlažní stavba, kde se poprvé v mughalské Indii uplatnila intarzie z polodrahokamů do bílého mramoru, má dokonalé proporce a nádhernou ornamentální výzdobu. Je na ní patrná ženská ruka, neboť ji navrhla dcera Ghijátha Begy, oblíbená žena krále Džahángíra a nejmocnější žena v mughalské historii. Císař Džahángír jí dal titul Núrdžahán - Světlo světa a dokonce dal razit mince s jejím jménem. Abychom měli pohled na Tádžmahal úplný, zajeli jsme si na protější břeh řeky Jamuny a tento skvost Indie jsme si prohlédli i z této strany. Poté jsme navštívili mramorovou dílnu, ve které vyráběli nádherné mramorové kousky s intarziemi s polodrahokamy. Při čaji masala jsme vyslechli malou přednášku o výrobě těchto výrobků.

Pátek 11. března 2011 Po snídani jsme vyrazili - směr vlakové nádraží, protože nás čekala cesta místním „rychlíkem“ do Órčhy. Ve vlaku jsme obdrželi litrovku vody a občerstvení, které jsme raději nechali bez povšimnutí. Zhruba za dvě a půl hodiny jsme vystupovali a pokračovali v naší cestě za dalším poznáním. Órčha - doslova skryté město dává čest svému jménu dodnes. Přes most jsme se dostali do velkého chrámu, zasvěcenému bohu Rámovi - Rám Rádža Mandir. K nejvíce obdivovaným architektonickým klenotům patří určitě Džáhángír Mahal, který nechal v 17. století postavit Birsinh Deo jako monumentální uvítací dar mughalskému císaři při jeho státní návštěvě. Na výchovní stěně paláce se dochovaly krásné tyrkysové keramické obklady. Schodiště stráží dva kamenní sloni se zvony zavěšenými na chobotech, jejichž vyzvánění mělo celému dvoru ohlásit příjezd velkého rádži. Chrám Čatturbudž Mandir - jedná se o sedmipatrovou stavbu křížového půdorysu, jenž symbolizuje čtyřrukého Višnua, s prostornými dvory obklopenými arkádami. Na hinduistický chrám je interiér nezvykle strohý a nabízí obrovský vnitřní prostor. Po úzkém schodišti se dá vyšplhat nahoru na střechu chrámu. Pod chrámem se právě konala svatba. Když jsme mířili k řece, podívat se na místo spalování mrtvých, spatřili jsme ženicha i nevěstu a svatebčané nám uvolnili místo, abychom si mohli tento krásný pár vyfotit. Je pravdou, že bílá rasa je vítána na svatbě, neboť se tím zvyšuje důstojnost rodiny, když je na svatbě účasten nějaký „bílý občan“. Po svatbě se nevěsta stěhuje do domu ženicha, kde vládne jeho matka. Nevěsta nemá v domě žádné slovo až do doby, než se jí narodí syn. Místo spalování mrtvých se, ostatně jako vždy, nachází na břehu řeky. Na okolních chrámech sídlí supy, dá se odhadovat, proč asi, když svatí muži, těhotné ženy a děti se nespalují, neboť nepotřebují očistný oheň, ale vhazují se do řeky rovnou. Při příjezdu do hotelu nás vítal tanečník a hudba. Byl to sice super hotel, ale internet byl mimo provoz.

Sobota 12. března 2011 Po snídani se vydáváme za „kámásutrou vytesanou v kameni“, neboli do Khadžuráha, což je nádherný hinduistický komplex chrámů, který proslul především jemně propracovanými detaily a neskrývanými erotickými prvky svých soch a reliéfů, které tu po sobě zanechala dynastie Čandelů v 10. a 12. století. Největší a nejpůsobivější chrám celé západní skupiny - Kandarija Mahadéva, stojí na stejné základně jako ostatní chrámy a byl postaven někdy mezi lety 1025 až 1050. Ornamenty bohatě zdobené střechy vystupují až do závratné výšky 31 m nad základnou a vytvářejí tzv. šikharu, kterou tvoří 84 menších replik. Chrám Kandarija Mahadéva je turisticky nejoblíbenější památkou díky mimořádně provokativním, erotikou nabitým reliéfem, který ve třech řadách pokrývá téměř každý čtvereční metr vnějších stěn chrámu. Zajímavý je pár propletený při souloži, kterému z obou stran asistují dvě dívky. Je pravdou, že tyto chrámy jsou opravdu úžasné, ne ani tolik pro erotický smysl, ale pro mistrovské zpracování. Když jsme procházeli mezi chrámy, dva ptáčci si patrně vzali předlohu z kamenných reliéfů a eroticky skotačili přímo před našimi zraky. Po prohlídce tohoto nádherného chrámového komplexu nás pozval pracovník hotelu, ve kterém jsme bydleli, k prohlídce vesnice, ve které bydlel. Byl nám průvodcem po celé vesnice, ukázal rozdíly, mezi občany, i pro nás nepochopitelné, že každá část vesnice má své místo, kam se chodí modlit, kam nosí obětiny. K jinému obětnímu místu přístup nemá, vesnice, ostatně jako celá Indie, je přísně kastovaná. Pak už nás čekala cesta autobusem do Satny, odkud jsme večer odjížděli vlakem do Váránasí. Trošku jsme měli obavu z této cesty. Kupodivu vlak měl jen necelou hodinu zpoždění. Vůbec perfektní bylo čekání na vlak v místní čekárně. Je fakt, že nebyl problém nabít si mobil, či baterky do fotoaparátu. Zajímavější bylo pozorovat místní lid. Přišel tam muž, odpovídající našemu bezdomovci. Vytáhl si jakési suché placky, na zemi je rozdrtil a pak z té země nabíral a pojídal. No prostě, jiný kraj, jiný mrav. Po kolejích, stejně jako po nástupišti se toulali krávy a také bezprizorní psi. Tu a tam zde také pospávali - těžko říci, zda-li bezdomovci, či čekající na nějaký přípoj. Když přijel jakýsi vlak, nahlíželi jsme dovnitř. Na naše poměry je to dost síla. V té nejnižší třídě - je nutno podotknout, že jízdenka je téměř zadarmo na naše poměry - je namačkána spousta lidí. V nejnižší třídě nejsou místenky. Ale i v té nižší třídě lůžkových vagonů je možné, že k vám v noci někdo přilehne. My jsme ale měli místenky do „lepší třídy“. Vagony jako takové jsou oddělené od ostatních, ale v samotném vagonu nejsou uzavíratelné kupé, jaké známe z našich vlaků. Celý náš zájezd byl rozdělen do dvou vagonů. My jsme byli čtyři „holky“ pospolu. Pokud mám popsat náš vagon, pak si představte, že místo kupé jsou volné prostory, kde je šest lůžek, na každé straně tři nad sebou. Těchto šest lůžek není mezi sebou nijak odděleno, ale od ostatních prostor vagonu jsou oddělené závěsem. V této části spala Zdena a Dagmar. Vedle této části je chodbička. Oproti našemu vagonu, na druhé straně chodbičky jsou ještě takové malé „rakvičky“, jak trefně poznamenala Staňka, na délku shodné se šířkou kupé, kde jsme spaly my se Staňkou. Tato lůžka jsou dlouhá cca 160 cm, takže žádný velký komfort. Ale zase je bezvadné, že obě lůžka nad sebou, mají každá svůj závěs. Ale celý závěs je do chodbičky, takže, když se chodí po chodbičce, tak každý kdo prošel, mi narušoval mé soukromí. Když přijel vlak, náš vagon byl v pořadí asi osmnáctý v řadě. My všichni husím pochodem následovali našeho vedoucího, protože jsme měli strach, aby vlak neodjel bez nás. Co bychom si počali. Před námi cca 260 km - celonoční jízda tímto vlakem. Naštěstí se všem podařilo nastoupit a také najít své místo ke spaní. Staňka po zjištění kde bude spát, okamžitě žhavila „linky mobilu“ domů. Já dostala záchvat smíchu a tím jsme překonali prvotní šok. Navíc jsme tam měli našeho „talismánka“ - místního malého klučinu - Ašóka. Když jsme usínali, tak Z. se ptala „holky, už spíte“ a vzhledem k tomu, že kolem prošli zase nějací pasažéři, kteří mi tahali za závěs, jsem odpověděla: „Jak mohu spát, když mi tu pořád někdo courá po obýváku“, což vyvolalo smích. Je fakt, že jsme celou cestu překonaly my čtyři v pohodě. Akorát Dagmar říkala, že na ni ten Ind koukal a poté si ráno pouštěl nahlas hudbu, což jsme slyšely i my ostatní.

Neděle 13. března 2011 Do Váránasí jsme přijeli jen s asi 2,5 hodinovým zpožděním. Když jsem tak koukala za svítání z okýnka vlaku, tak jsem viděla místní obyvatelstvo, jak ranní „vyprazdňování“ uskutečňují vedle kolejí. Byla to dost „švanda“, no možná by to někoho mohlo pohoršovat. Ale oni tu svoji velkou potřebu musí někde vykonat. Po příjezdu do Váránasí jsme jeli do hotelu na snídani, trošku se „upravit“ a měli jsme k dispozici jeden pokoj, kde jsme si uložili zavazadla. Po snídani jsme vyrazili do místa prvního kázání Buddhy - Sárnáthu, který je především významným buddhistickým poutním místem. Tady ve stinném lesíku v 6. stol. před n.l. pronesl svou první promluvu Siddhárata Gautama - který posléze vešel ve známost jako Buddha - probuzený. Dříve, než jsme přišli ke stúpě, prohlédli jsme si spodní část Ašókova sloupu s nápisem v písmu bráhmí. Toto písmo se psalo zleva doprava a bylo jednotné pro celou Indii a je pramenem všech pozdějších písem. Nejimpozantnější stavbou je však stúpa Dhamékh, která se nachází v pečlivě udržovaném parku a je rovněž známá jako stúpa Dharmačakry, která prý stojí na místě prvního kázání Buddhova. Stúpa sestává z válcovité věže, která ční do výšky 33,5 metru, jež vystupuje z kamenného válce zdobeného basreliéfy s rostlinnými a geometrickými motivy. I my jsme si obešli celou stúpu a koukali na zlaté fólie, které jsou na zdech stúpy nalepené i na další obětiny. Před vstupem do muzea nás obrali nejen o kamery, ale i fotoaparáty. Po prohlídce muzea mi nebylo jasné, proč taková opatření, protože ono tam zase tolik exponátů, které by stáli za zvěčnění, nebylo. Nejslavnějším exponátem je hlavice Ašókova sloupu, který zde nechal vztyčit velký maurský král Ašóka, horlivý šiřitel dharmy. Hlavice se sousoším čtyř lvů se stala později státním znakem Indické republiky. Po prohlídce Sárnáthu jsme měli možnost ubytovat se na pokojích a také „hodit sprchu“. Hotel jsme měli kousek od starého centra a od řeky Gangy, takže jsme na prohlídku tohoto úchvatného hinduistického města vyrazili pěšky. Z hotelu jsme k řece museli projít přes starou obchodní část s úzkými uličkami, kde se sotva vešli pěší a ještě tam každou chvíli troubili motocyklisté. A už jsme tady - před námi se objevila svatá řeka Ganga. Břehy lemují stupňovité gháty, kde se shromažďují tisíce poutníků i místních obyvatel, aby zde vykonali rituální koupel. „Ó Gango má! Posvátná matko řeko! V tvé vodě očistím svou duši od hříchů!“ Tak se modlí miliony Indů ke své svaté řece, v níž se koupou, z níž pijí a do které jsou jejich popel i mrtvoly vhazovány už několik tisíciletí. Věří, že její voda očišťuje duši i tělo a smývá jejich hříchy. Odnášejí si ji do svých vzdálených domovů, aby ji použili při obřadech narození a svateb. Tato řeka je srdcem Indie i hinduismu. Pohřeb na nejposvátnějším z posvátných míst je touhou většiny hinduistů. Klasické kremace jsou ušetřeni ti, kteří si již během života vytrpěli své a jejich duši před reinkarnací již nemusí očišťovat plameny. Svaté muže, těhotné ženy, otrávené či uštknuté jedovatými hady a zemřelé na neštovice nebo lepru doplňují malé děti, které ještě nestačily zhřešit. Tím více je pro nás fascinující, že v této řece, která obsahuje všechny možné bakterie, obyvatelé Indie podstupují očistnou koupel. Každý ghát nese jiné jméno a je určen k určitým účelům. Jsou zde gháty koupací, gháty prací, ale i gháty spalovací. Ve Váránasí se nesmí spalovací gháty fotit. Vzhledem k tomu, že Indie má jednu miliardu dvěstě milionů obyvatel a do Váránasí jich chodí spousta dožít své poslední dny, nad spalovacími gháty neustále stoupá kouř ze spalování mrtvých. Vzhledem ke značnému teplu, ke spalování musí dojít do 24 hodin po úmrtí. Proces spalování, je očistný proces a bez něj nelze dosáhnout stavu spásy. Proto se mrtví spalují na ghátech. Podle toho, jak je rodina bohatá, zakoupí dřevo pro zesnulého. To se naklade na hranici, na kterou se položí nebožtík. Poté se na ně nakladou malé větvičky a pro snazší hoření se do hranice vloží rozpuštěné máslo. Ještě je podstatné, že hlavu musí každý z pozůstalých polít vodou z řeky. Během jednoho dne se ve Váránasí podrobí tomuto „očistnému procesu“ cca 1200 nebožtíků. Ve večerních hodinách jsme se zúčastnili ohňové show.

Pondělí 14. března 2011 Vstáváme před úsvitem, abychom mohli východ Slunka sledovat z loďky, plovoucí po svaté řece. Při východu Slunka se na břehu řeky na koupacích ghátech shromažďují obyvatelé, aby vykonali očistný proces - tj. vykoupali se a rovněž vypili doušek vody z řeky. Myslím, že našinec by asi vypití tohoto doušku nepřežil, nebo přinejmenším měl neblahé následky, ale to je tím, že jsme „zhýčkaní hygienou“. Ranní projížďka po Ganze byla opravdu velmi zajímavá. Očistná koupel, praní prádla, vedle spalování mrtvol a koupání dobytka, prostě souznění s přírodou. A pomalu, ale jistě, budeme opouštět Indii a vydáváme se směrem do Nepálu. Je na místě to „pomalu“, protože cesta je daleká cca 320 km, ale trvala 11 hodin. Byla to únavná cesta, ale vzhledem k tomu, že jsme mohli v autobusu sedět každý na svém sedadle a měli tak pohodlí, nebyl žádný problém. Na hranicích nám vedoucí vyřídil víza do Nepálu za 25 dolarů a my mohli pokračovat v naší cestě. Skupinku studentek, které jsme na jedné ze zastávek potkali, jsme podělili propiskami. Byly mile překvapené a rády zapózovaly pro naše fotoaparáty. Mimo jiné na této zastávce bylo WC takové, že se jednalo o ne zrovna lahodně vonící koutek bez dveří za zadním traktem místní „restaurace“. Proto někteří raději volili přírodu o pár kilometrů později a to ve společnosti místních opiček. Do Lumbiní v Nepálu jsme se dostali v pozdějších večerních hodinách. Na společné večeři nám oznámili, že teplá voda neteče. Ale donesli nám, čtyřem ženským, alespoň kbelík s vřelou vodou, takže jsme mohly se Staňkou zažít to „správné indické umývání“, neboli „kyblíkování“. Prostě žádná sprcha, ale polívat se malým kyblíčkem. Alespoň byla legrace.

Úterý 15. března 2011 Po snídani už zase vyrážíme na další cestu. Pro miliardu buddhistických věřících je Lumbiní místem, kde všechno začalo. Buddhovo rodiště je bezpochyby nejvýznamnějším historickým místem v Nepálu. K tomuto posvátnému místu směřují různá procesí. I my jsme byli účastníky jednoho takového procesí. Zapálili jsme vonnou tyčinku, se zájmem sledovali okolní děj a byli jsme fascinováni množstvím modlitebních praporků. Místo, kde se Buddha narodil, je zastřešené a je tam zákaz focení. Po krátké zastávce u stánků se suvenýry, jsme pokračovali do Pokhary, druhého největšího města v Nepálu, které leží na břehu jezera Phéva Tál. Cestou jsme se zastavili na břehu řeky na malé občerstvení v podobě čaje masala. Bylo zajímavé pozorovat místní obyvatele, jejich domky, pracující ženy, protože žádného muže, kromě jednoho staršího v naší „čajovně“ jsme nespatřili.

Středa 16. března 2011 Při výletech po jezeře Phéva Tál v Pokhaře, je obligátním cílem svatyně Tál Bárahí na ostrůvku. Někteří z naší výpravy však zvolili plavbu na druhý břeh jezera a pak nenáročnou procházku k nedávno postavené Pagodě míru, tyčící se na protějším břehu jezera na vršku ve výšce 1 113 metrů. Výhled odtud je fantastický, tedy pokud by se vysoké štíty hor neutápěly v oparu. Pagoda je vysoká 40 metrů. Cestou dále míjíme místo, kde je rozvěšena spousta modlitebních praporků. Zpět se vracíme jinou cestou a zastavujeme se v jeskyni, kde toho moc k vidění nebylo. K vodopádům Devi´s Fall jsem již nešla a o nic jsem nepřišla, jak sdělili ostatní, nebyl ani důvod vytahovat foťák. Před večeří jsme ještě prošli přilehlé uličky u našeho hotelu a nakoupili nějaké suvenýry. Dovezla jsem si domů mandalu, za kterou jsem zaplatila 100 dolarů. V Káthmadu ji pak kupovali za 140 - 150 dolarů. Koukala jsem na internetový obchod, kde mandaly ve stejné velikosti nabízejí za cca 3,5 tisíce Kč. Po večeři jsme ještě dokoupili krásné šály v obchodě, kde jsme již nakupovali předcházející den. Bróňa exceloval, protože nám předchozí den dohodnul cenu za šálu 300 rupií. Vzhledem k tomu, že už předchozí den jsem nakoupili cca 10 šál, byl prodejce velice vstříčný, i když jsme přišli na konci zavírací doby. Nebyl problém, abychom si vybírali, jak dlouho chceme, protože prodejce věděl, že bude mít další tržbu. Nevím přesně, ale koupili jsme cca dalších 10 šál, takže my byli spokojeni, protože cena byla velmi příhodná. Na druhé straně prodejce prodal další šály a jistě neprodělal i s ohledem na počet prodaných šál. I když šály, které jsme kupovali, byli z pašmíny, jsou velmi měkké a hebké.

Čtvrtek 17. března 2011 Znovu naskládat zavazadla do minibusu a vyrážíme na cca pětihodinovou cestu do hlavního města Nepálu, do Káthmándu, při které jsme ujeli asi 200 km. Po příjezdu jsme si prohlédli všechny nejkrásnější káthmándské stavby a památky na náměstí Durbar Square. Starý královský palác je znám spíše pod názvem Hanuman Dhóka podle vstupní Hanumanovy brány (dhóka znamená brána). V jižní části náměstí stojí Kumari Chowk, sídlo Kumárí, káthmándské žijící bohyně. Kult Kumárí - nedospělé dívky uctívané jako žijící vtělení hinduistické bohyně Talédžu, je známý už od počátku středověku. Ačkoliv Kumárí má být vlastně hinduistickou bohyní, vybírá se z buddhistického rodu Šákjů, a to zvláštním systémem výběru podobným způsobem jakým se rozpoznávají převtělení lámové. Kumárí žije v izolaci uvnitř paláce a ven ji vynášejí na nosítkách - trůnu, pouze při svátku Indra Játrá a pěti dalších svátcích. Její chodidla se nesmí dotknout země. Když začne dívka menstruovat nebo utrpí zranění, při kterém krvácí, je to znamení, že Duržin duch dívku opustil a ta jde do „výslužby“ s patřičnou státní penzí. Dále než na nádvoří nevěřící nesmí vstupovat. I my jsme postávali na nádvoří a vyhlíželi, zda-li se nám Kumárí ukáže. Měli jsme velké štěstí, protože po chvilce čekání se tato malá žijící bohyně ukázala v jednom z oken chrámu. Pokud bychom měli věřit místním pověstem, pak Kašthamandap, stojící na jihovýchodním konci náměstí, je nejstarší budova v Káthmándú a jedna z nejstarších dřevěných staveb světa. Byla prý postavena koncem 12. století ze dřeva jediného stromu. Dále jsme mrkli na další Ganéšovu svatyni, Višnuovu svatyni i sochu božského ptačího muže Garudy, na kterém se Višnu dopravoval. Rovněž jsme se zastavili před 3,5 metrovou sochou Černého Bhairavy, který je tu zpodoben jak tančí na těle démona. Když jsme se vraceli zpět do hotelu, ještě jsme si stihli alespoň zběžně prohlédnout stúpu Nagha Bahal. Ve večerních hodinách jsme prošli kolem krámků, ale po deváté večerní už některé zavírali a v deset byly všechny krámky zavřené. I když Staňka nechtěla na nákupy, přesto jsem ji přemluvila, alespoň na krátkou dobu. Nákupy jsme zvládaly již v setmělých krámcích a spousta krámků již byla zavřená. Já osobně jsem si nekoupila nic, ale kolegyně nádherný kožený kabát. Padnul jí jako ulitý, cena podle našich poměrů velice příznivá, tak proč to nekoupit, že? Vzhledem k tomu, že jsme po celodenním chození byly s kolegyní utahané a chtěly jsme se někde najíst, koukaly jsme při naší procházce mezi krámky i na možnost občerstvení. Míjely jsme pizza, což nás neoslovilo, ale následně jsme viděli restauraci Tibet či Tibeťan. Jídlo tam bylo báječné a navíc za „pusinku“. Byla to totiž baťůžkářská restaurace.

Pátek 18. března 2011 Hned po snídani jsme odjeli do Bhaktapuru (dnes část Káthmandu) na náměstí Durbar Square, které je exhibicí královské architektury. Zlatá brána - Sun Dhóka je z pozlacená mědi. Torana nade dveřmi zpodobňuje bohyni Talédžu s deseti pažemi a čtyřmi hlavami. Největší úctě se těší Pašupatiho chrám, který je zde nejstarší stavbou. Chrám Njatapóla - pětistupňovitá pagoda, zasvěcená bohyni Lakšmí, je vysoká 30 metrů a je nejvyšší v Nepálu. Také jsme navštívili učňovskou dílnu, kde malovali mandaly. Poznali jsme rozdíl mezi mandalou malovanou mistrem a učedníkem. Mandala je harmonické spojení kruhu a čtverce, kde kolo je symbolem nebe, transcedence, vnějších sil a nekonečna, kdežto čtverec představuje vnitřní síly, to, co je spojené s člověkem a zemí. Oba obrazce spojuje centrální bod, který je zároveň počátkem i koncem celého systému. Kálačakra mandala - posvátný model vesmíru představuje palác, obývaný 722 bohy a bohyněmi. Asi sto metrů jihovýchodně od Durbar Square se nachází chrám Njatapola, který je proslulý pěti páry chrámových strážců, zdobících jednotlivé stupně pagody - jsou to zápasníci, sloni, lvi, tvorové příbuzní Nohovi a dvě méně významné bohyně - Baghini - tygřice a Singhini - lvice. Následovaly chrámy v Pašupatináthu, stojící na břehu řeky Bágmatí, která je přes neuvěřitelně špinavou vodu pokládána hinduisty na nejposvátnější řeku v Káthmándském údolí. Na břehu kousek dál se spalují mrtví - Rámghát. První část slouží ke spalování běžných mrtvol, další za mostem, slouží ke spalování VIP mrtvol a ještě dále je ghát ke spalování královských mrtvol. Když jsme se přišli do těchto míst podívat, nejenže se tam spalovali mrtvoly na ghátu pro běžné spalování, ale viděli jsme i VIP mrtvolu, a to od okamžiku, kdy ji přinesli, přes polévání hlavy vodou, až po konečné spálení. Všude musíme čelit místním opicím, ale není to tak zlé. Dagmar měla největší zážitek, když viděla opice se pářit. My ostatní měli největší zážitek ze spalování mrtvoly, ale každý holt bereme za preferující zážitek něco jiného. Když jsem se dívali, na „řeku“, do které se pozůstatky spálených mrtvých vhazovali, pak se nedalo mluvit o řece, ale spíše o stoce. Asi tak v šířce necelých dvou metrů se líně šinula tato řeka. Viděli jsme i mládež, kteří tuto řeku čistili, protože jinak by se brzy za tohoto stavu tak zaplnila, že by nebylo možné do ní další pozůstatky „spalování“ shazovat. Všude kolem se potulují Sádhuové - vypadají jako svatí muži, ale dají se přirovnat k žebrákům. Tito „svatí muži“ posedávají na frekventovaných - pro turisty - místech a za fotografování požadují peníze. Sádhuové se na místech, kde se spalují mrtvoly, potírají popelem z mrtvých a dále mají pomalované čelo. Často mají i dredy. Také jsme v těchto místech viděli Hanúmána, opičího boha. Je pravdou, že i tato osoba, převlečená za opičího boha „vyžadovala“ za focení „bakšiš“. Nepál je velmi hrdá a krásná země. Je zarážející, že jsme, oproti Indii, nikde neviděli „žebrat“ takové ty „spodiny“. A to jsme se pohybovali i ve dvou největších městech Nepálu - Pokhaře a Káthmándu. Ale i na vesnicích, kde jsme Nepálem projížděli, nikde jsme se nesetkali se „žebráním“. Možná je to tím, že tato země nebyla nikdy podrobena nadvládě jiné země. Dá se říci, že poslední památkou, kterou jsme si na našem zájezdu prohlédli byl Svajambhunáth. Prastará stúpa je věhlasným symbolem nepálského buddhismu. Turisté nazývají stúpu opičím chrámem, protože je tu nevídané množství opic. A tohle mohu potvrdit, protože jedna drzá opice, se mi snažila vlézt do tašky. Naštěstí se jí to nepodařilo, ale věřím, že jinde určitě uspěla. I když stavba stúpy na první pohled se jeví jako jednoduchá, představuje nesmírně složitou symboliku buddhistické kosmologie. Masivní obílená kupole symbolizuje lůno stvoření. Na kupoli stúpy je pozlacená hranatá nástavba obklopující dřevěný sloup, který lze považovat za falický (týkající se mužského údu) doplněk polokulovitého symbolu - lůna. Oči namalované na stěnách, představují vševidoucího Ádiduddhu - prapůvodního buddhu a upírají zrak na všechny 4 světové strany. Mezi očima je namalován chomáček chloupků, jeden z identifikačních znaků, podle kterého se pozná pravý buddha. Kolem stúpy se nachází ohromné množství chrámků a svatyněk. Celou stúpu jsme si obešli, samozřejmě ve směru hodinových ručiček. Rovněž jsme si zatočili modlitebními mlýnky. Modlitební mlýnek či Modlící mlýnek je buddhistická modlitební pomůcka. Má tvar válce, který může být pevně uchycen na různých objektech (např. stúpách), nebo může být přenosný. Velikost mlýnků je různá, pohybuje se od mlýnků ne o mnoho větších než dlaň k až k několikametrovým jedincům. Na mlýncích bývají napsány různé mantry či vyobrazeny buddhistické symboly. Mantry mohou být též napsány na papíře či jiném materiálu a umístěny uvnitř ve vnitřní části mlýnku. Buddhisté s mlýnky točí, čímž mají vysílat modlitby do celého světa. Opět jsme zde viděli spoustu modlitebních praporků, jen jsme měli málo času, abychom si tuto stúpu obešli ze všech stran i v širším okolí. Nevím, zda-li to bylo tím, že to byl poslední večer našeho zájezdu, nebo se nad námi přimhouřilo jedno oko vševidoucího buddhy, ale, i když obloha byla zbrázděna přímo do ocelové barvy, přesto jsme nezmokli. Ale místní „stánkaři“ balili své krámky přímo kosmickou rychlostí, asi věděli proč. Prostě planety nám byly příznivě nakloněné. Poté jsme ještě vyrazili na chvíli do uliček, plných obchodů, těsně přiléhajících k našemu hotelu a utráceli poslední rupie. Pak jsme vyrazili všichni společně na poslední večeři. V tomto jsme se Staňkou zabodovaly, protože jsme doporučily restauraci z předchozího dne. Zdeněk na náš popud šel zamluvit stoly. Asi se s tím moc nesetkávají, protože Zdeněk říkal, že byli dost překvapení, že si někdo v takovém množství tam chce rezervovat místo. Ale je faktem, že nám poté všichni děkovali, protože tato večeře se velmi vydařila, byla velice dobrá a navíc velmi levná. Jen pro srovnání, s kolegyní jsme měly dvě hlavní jídla, zeleninový salát a dvě piva a platily jsme něco přes 200,– Kč za obě.

Sobota 19. března 2011 Vstáváme velmi brzy, protože po půl šesté už máme sraz dole v recepci. Následně vyrážíme na letiště, ještě s párem východních sousedů. Naše touha vidět Mt. Everest je silnější než spánek. Zívajíc vyrážíme na letiště a těšíme se, že uvidíme ty velikány. Po velké osobní letištní prohlídce a čekání, se dostáváme do části letiště, kde je spousta dalších, čekajících na odlet z tamního letiště. Zaujali jsme místo v rohu u okna a pouhým pohledem zjišťujeme, že není vidět ani na konec dráhy a patrně nepoletíme. Nicméně čekáme další tři hodiny, ostatně jako všichni ostatní, abychom to poté vzdali, protože situace se nemění. Zdeněk, který s námi nebyl, poté zjistil, že vnitrostátní letiště nebylo v provozu celé dopoledne. Zdeněk s námi sice nebyl, ale na letišti byla bezplatná vnitrostátní linka a tak jsme volali našemu „čačovi“, který se snažil získat informace, zda-li je reálná možnost, že uvidíme ty nádherné hory které CK slibovala, že v rámci fakultativního výletu uvidíme. Bohužel počasí je silnější než jakékoliv plánování cestovní kanceláře. Je to velká škoda, všichni jsme se moc těšili, ale proti přírodě jsme bohužel bezmocní. Jak se říká „někdy příště“. Takže nás zavezli zpět do hotelu, my se mohli nasnídat, protože ráno jsme vyjížděli bez snídaně a už jsme měli hlad, že bychom se o něj mohli opřít. Byli jsme upozorněni, že tento den není radno vycházet, protože tento den slaví v Nepálu svátek, obdobný jako naše velikonoce. V tento svátek se polévají barevnou vodou a také si malují obličej. Byli jsme svědky, když z poschodí domu - naproti hotelu, házeli kluci dolů na ulici pytlíky s obarvenou vodou. Měli jsme strach, zda-li odletíme do Dillí, ale v 15.40 již naše letadlo z mezinárodního letiště odletělo bez problémů. Bohužel, vrstva mraků byla tak silná, že při odletu jsme zahlédli pouze velmi malé vrcholky hor. Let do Dillí trval hodinu a půl. V Dillí jsme museli devět hodin čekat. Vzhledem k tomu, že se jedná o velice moderní a nové letiště, není problém tuto dobu na letišti přečkat. Na letišti je spousta sedadel, také jsou tam lehátka, kde je možné si zdřímnout. Let do Vídně trval cca 8 hodin a rovněž žádné problémy nebyly, přiletěli jsme v avizovaném čase. Se Staňkou a několika dalšími, jsme vystupovali ve Vídni, protože na let do Prahy bychom musely čekat další cca čtyři hodiny, navíc z Vídně jsme to měli domů blíž.

A ještě pár slov za závěr: Poděkování cestovní kanceláři China Tours, která nás vybavila na cestu informačními brožurami. Obrovský dík však patří našemu vedoucímu Zdeňkovi, jehož znalosti o navštívených památkách a vůbec o celé Indii a Nepálu, přesahoval znalosti běžných průvodců. Velmi poutavým způsobem se s námi o tyto informace podělil. Také se o nás obětavě staral a po organizátorské stránce měl vše pečlivě připravené. Cestu jsme všichni přežili všichni bez úhony, pouze s malými cestovními problémy. Jak říkala Staňka, je dobré si ráno a večer vypláchnout ústa „švestkovou dezinfekcí“.

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@